„Věci se nikdy nepřizpůsobí představám, které o nich máme; skrývají vždy něco víc, než jsme schopni uchopit. Svět neodpovídá našim kognitivním schopnostem a narativním formám uvažování. ‚Člověk‘ není mírou všech věcí. Právě proto potřebujeme spekulaci.“ Steven Shaviro

Na hluchém obzoru sledujeme zdánlivě nahodilý pohyb postav. Kdo jsou a co představují, co sdělují a čím je vlastně onen prostor, do něhož byly vrženy a v němž se pohybují jakoby odnikud nikam? Je jejich konstelace nahodilá, nebo mají něco společného? Zvuk z pouště se pohybuje na hranici spánku a bdělosti, kdy si začínáme uvědomovat, že předcházející dění, stále tak plastické, byl pouze sen.

Název Back To One odkazuje k filmařskému žargonu. Znamená vrátit se na začátek, zaujmout výchozí pozici před spuštěním kamer. Tento pokyn umožňuje, aby technický štáb zajistil materiální produkci natáčení, aniž by byl rušen filmový záznam. A právě k tomuto momentu se vracím, abych jej konstruoval znovu a jinak.

Do soutěžního výběru přihlašuji trailer filmu v odpovídající délce. Součástí přihlášky budiž rovněž finální čtyřicetiminutový snímek. Ten bych představil performativně jako součást výstavy tak, že jeho projekce bude rušena co možná nejvíce, jednoho co je jen člověka v silách introverze. Budoucnost patří heliu budiž naplněna snem umělce o expanzi hvězdy.

V nemocnici v pražském Motole jsem poslala kameru potrubní poštou.

Video vzniklo v rámci projektu založeného na systému práce s materiálem jiného umělce. V mém případě s videi Zuzany Žabkové. Rekontextualizovat její práci pomocí klasické filmové výstavby se ukázalo jako nefunkční. Rozhodl jsem se proto pracovat s kombinací dvou videí a jejich formálními aspekty. Rozlišením, kontrastem, rychlostí, rytmem, zvukem nebo kombinací celku s detailem.

Práce vznikla jako multikanálová instalace, jejíž rozmístění vycházelo z geometrie tradičních hromadných skladeb. Šlo o pokus divákovi přiblížit zážitek z masových cvičení (všesokolské slety, spartakiády), stanout v roli jednoho z participantů. Mimo imerzivní situaci video vede pozornost jiným směrem: k pohybu a výrazu protagonistek.

Autorky se společně vydávají do carrarského lomu, kde se těžil mramor té nejvyšší kvality, aby posloužil jako materiál k výrobě mnohých ikonických sochařských děl. Se spektakulárním prostředím lomu pracují jako se silným vizuálním i kontextuálním pozadím, na jehož základě vytvářejí jednoduchá gesta. Své figury nechávají mizet na horizontu z kamení, splývat uvnitř chladného sochařského materiálu, nebo je naopak svou fyzickou přítomností oživují.

Katastrofa není něčím, co hrozí nastat v blízké budoucnosti, nebo co se naopak stalo už někdy dříve – prožíváme ji spíše právě teď. Jak dlouho může katastrofa existovat bez nových podnětů? Co se stane, když už nikdo nepřijde s ničím překvapivým?

„...this place, if I could describe this place, portray it, I've tried, I feel no place, no place round me, there’s no end to me, I don't know what it is, it isn't flesh, it doesn't end, it's like air...“ Samuel Beckett