Soutěž Jiné vize vstupuje do svého pátého, jubilejního ročníku. Na projekci v prostředí filmového sálua již tradičně také formou dočasné instalace naněkolika projekčních plochách v Galerii PodkrovíUměleckého centra UP bude uveden blok desetisnímků, jež postoupily do finále soutěže. Kurátorema garantem výběru pro rok 201 se stal vizuální umělec a historik animace Pavel Ryška, v meziná-rodní porotě tentokrát zasedne americký animátor Bob Sabiston, zástupkyně rakouského festivaluTricky Women Birgitt Wagner a maďarský filmovýhistorik Iván Forgács.
KURÁTOR:
Pavel Ryška
>> VÍTĚZOVÉ
POROTA:
Bob Sabiston (USA)
Birgitt Wagner (A)
Iván Forgács (H)
Úkolem kurátora soutěžní přehlídky, která „mapujeaudiovizuální tvorbu v českém kontextu", je načrtnoutčást tohoto terénu o desíti prvcích. Kurátorský výběrnemůže být než subjektivním plánkem. Ten můj bylnejprve modelem – s vrcholy, návršími, úžlabinamii bažinou... pak výřezem a nakonec ani detailemokraje ani sondou do pomezí. Je spíš nedisciplino-vaným polem, pásmem animovaných, manipulovaných, procesovaných obrazů než popisem nějakéhocelistvého území.
Přiznávám, že jsem se ani nepokusil vypátratklíčová témata, díky nimž by osamělé ostrůvky srůstaly v ostrovy; nelokalizoval jsem aktuální tendencev oblasti pohyblivého obrazu a nesledoval nic, co byse mohlo podobat progresivní linii.
Nakonec je to tedy posloupnost, která připomínákroniku:
Pásmo začíná sérií zobrazení, možná listů vytrže-ných ze skicáku za účelem sukcesivního, kinemato-grafického uspořádání. Obrazy by se stejně dobřemohly seřadit prostým listováním a vystřídat se přímopřed našima očima ještě dříve, než je zaznamenáobjektiv kamery (nebo snímač nějakého digitálníhozařízení).
Následuje záznam pohybování; zájem oproces, v němž jsou viditelně přítomny prsty tvůrce (a není to vinou nedokonalé synchronizace, jak tomu bývalo u záznamu produkce bleskového kreslíře, jehož hbité ruce přistihovala při činu ruka ovládajícíkliku kamery).
Idea pohybu je dále propracovávána k dokonalosti ve školách animace: pigmentová stopa se učínásledovat proroctví scénáře. Musíme být připravenina to, že nás rozpláče plastelína, potěší papírek, pobaví vektory nebo bitmapy...
Při vší té snaze pohybovat se až k srdci, až k slzám najednou viditelná ztráta. Žádné neštěstí,ale příležitost ukázat, že chybění není (nemusí být)chybou (stejně jako se zkušenost „jiného" neotevírájen na pomezí, ale uvnitř každého území: při experi-mentu v periferní dílně, stejně jako při rutinní práciv centrální továrně).
Chybějící objekt vede k procesům bez předmětu.Namísto sekvencí pohybů – sada příkazů: kód, kterýnemá na práci nic jiného než se ukazovat. Řádek pořádku sám sebe vykreslit v ploše. A nakonec jsmev krajině parametricky animované: vidíme křik racků,vidíme vítr, aniž by čeřil vodní hladinu nebo šelestillistím. Vidíme vše, co jsou citlivé senzory aparátuschopné degustovat, změřit a rozložit na diferenco-vaná data.
Pavel Ryška
0'10''
2010
Roztomilý animovaný gif, který po nehodě v laboratoři dorostl obřích rozměrů? (Banánek se munejspíš jen tak říká, asi jako když se třímetrovéanakondě přezdívá Mazlík.) Podstatné je, že ideaposloupného loupání by fungovala i bez objektivukamery nebo snímače skeneru. Videosmyčka užjen potvrzuje, že hrozba neodvolatelného oloupáníje definitivně zažehnána. Zároveň předkládá testbystrého oka: kolik akvarelů je třeba namalovat,aby se ukázala jen špička banánové dužiny?
5'59''
2011
Žijí jen krátce, ačkoliv mají původ v solidním čtverci z kvalitního barevného papíru. Sotva popolezoua poskočí, aby si zasloužily pojmenování (Ejhle,Žába!), sotva mrsknou ocáskem nebo zakrnělounožkou, už musí zmizet ze scény, aby uvolnilymísto dalšímu pokusu neúnavného stvořitele. Tvůrce musí být krutý, chce-li dát v šestiminutovém okamžiku na srozuměnou, že disponuje nevyčerpatelnou invencí.
7'58''
2011
Práce Matěje Smetany byly dosud předevšímradostnou vědou: podrobovaly nejrůznější poučkya pravidla kritice hravého rozumu a prováděly experimenty bez nároku na rentabilní řešení. Jestližeje teď radost unavená, jistě to není způsobenoopakováním, které vyčerpá k omrzelosti. Emocionálně působivá čtveřice drobných příběhů dává nasrozuměnou, že jsou tu ještě pořád věci, které byumělec dělal rád; zároveň ale zjišťuje, že nemívajíprávě šťastné důsledky. Uvidíme, jestli se i tezeo trvale udržitelném štěstí nestane předmětemzkoumání příští radostné vědy...
7'33''
2010
Zástupce žánru temných vizí a znepokojivýchKdyž otázky, pak tedy zásadní: Proč jsou na sebelidé takoví? Proč se z roztomilého koťátkavražedná bestie a odporná havěť? Odpovědinabízí přinejmenším dvě: Protože svět je nespra-vedlivý a nesrozumitelný (a dokáženejvětší děti). Anebo si to vyžaduje poetika kontrastních, ale vzájemně do sebe zavinutých obrazů.Tak dlouho filmujeme sny, až se nám začnou zdátfilmy.
4'42''
2011
Film noir, v němž není nouze o bílá místa. Cynickýdetektiv v přestrojení za sympatického řadového kuřáka pátrá v sirkárně, která se po západu sluncemění v hráčské doupě. Jakmile z linkrustových stěnvýrobních hal vyraší neonová chapadla, femmefatale vláká hrdinu prostřednictvím dvojsmyslnétextovky do obřího tivoli pirátského showbyznysu. Soukromé očko dostává jedinečnou příležitostprohlédnout si zblízka jeho smrtící mechanismus...
5'50''
2011
Jan Šrámek je konstruktér vektorových nostalgií sesmyslem pro stylovou jednotu hraničící s unifikací. Tentokrát se mu podařilo zkrotit i déšť,v pravidelném rastru zkrápí poničené a opuštěnépozůstatky městské infrastruktury. Množství trosekvojenské techniky potvrzuje standardní postapokalyptickou zkušenost, že si za to lidé mohou sami.Ještě není jisté, kdo je (nás) vystřídá. „Holčička"Veroniky Vlkové, jediná živá bytost, kterou připutování opuštěným městem zahlédneme, nemusíbýt zárodkem nové civilizace ani pozůstatkemté... naší. Možná je skutečně jenom jedna, jediná,jedinečná.
6'37''
2011
Když animátorům odfoukl průvan kousek papírko-vé loutky z pracovního stolu, nenabídl zadíl žádnou náhradu. Pokud se ztratí část počítačové animace, zodpovědný software upozorní nachybějící soubor malou ikonkou v barvácha s názvem původní grafiky. Animátordohledat zdrojová data, nahradit ztracenou částněčím docela novým – nebo se spokojit s monoskopem, který animační program předkládá jakovizuální výstrahu. Monoskop – kdysi elektronkagenerující televizní kontrolní obrazec, pozdějitermín pro obrazec samotný, je sice signálem kekorekci a nápravě, ale může být také příležitostíukázat, že chybění není chyba. Díky tomu máOpičí král nové šaty!
videosmyčka, 4'5''
2011
Při prohlížení fotografií obvykle potřebujeme vlivokolního prostředí odkázat do přijatelných mezí.Chceme-li dobře vidět neprůhledný obraz, vyžadujeme dostatek světla; ale chceme ho právě tolik,aby obrazová plocha byla stejnoměrně osvětlená.K pozorování světelných obrazů je nutnézdroje osvětlení, vyjma světla projekčního. Úhrnemtedy snaha ustavit Ideální Podmínky, které byumožnily Správné Vidění; a tato pravidla jsou přikonzumaci zavedených formátů neocenitelná.nazelenalé zbarvení Kůže je oproti tomu projevemzdravého přesvědčení, že svět, který neustále doobrazů zasahuje, není nutné hned klepnout přesprsty.
3'24''
2011
Na počátku napsal Kryštof Pešek kód, jímž řekl:Ať je tma. A byla... Tma z těl velkých oblud. Jenvýseče světla mezi břichy dávaly na srozuměnou,že nic netrvá věčně. Jak těla stárla, ukázalo se,že nepřestávají rotovat ke smrti v jedinečné bílé.Právě tam totiž končí sekvence skriptů, které řídíběh tohoto malého světa. Přesto si dokážemepředstavit, jak lehce by se z čistého zárodečnéhosvětla vykružovalo to, co by mohlo dorůst v na-prostou a definitivně temnou jednotu. Ale to už bybyl docela jiný příběh.
videosmyčka, 2'2''
2010
Aparáty Michala Kindernaye mohou kreslit nejensvětlem, ale například rozdílem teplot, různými hod-notami vlhkosti vzduchu nebo odlišnými hladinamihluku v místě snímání. Díky tomu se procesovanéobrazy liší od snímků, které na tomtéž místě zazna-menají čočky klasických fotoaparátů nebo senzorydigitálních kamer. Třebaže experimentální záznampořízený cestou z Korčuly dokumentuje fungovánísamotného přístroje, zůstává při tom i pěkným pás-mem obrázků z Dalmácie.
