TRAJEKTORIE
(prosinec, 2012)
V dílech Jana Pfeiffera je čitelné ztvárnění společenské zkušenosti s městským prostorem jako vytěsněné stopy z paměti konkrétních míst (měst, uměleckých děl ad.). Není tolik důležitá materiálová podstata médií, ale spíše rezonance, kterou výsledný záznam vyvolává, podobně jako je tomu na příkladu kreseb nebo animací měst, ve kterých autor ještě nikdy nebyl nebo ani nemohl být.
PAF KULT
(července a listopad 2008, Vídeň)
Peter Kubelka, až na několik výjimek, v zásadě nepíše texty, od druhé poloviny 60. let 20. století se věnuje zejména přednáškám a obecně mluvenému slovu. Rozhovor vznikal ve Vídni během července krátce před dvojicí cest, které do jisté míry symbolizují některá z témat v díle Petera Kubelky. První chystaná cesta byla do Barcelony, kam byl pozván kuchařem Ferran Adrià, představitelem tzv. molekulárního vaření. To je samozřejmě přesný opak toho, co mě zajímá. K vaření používají chemické látky a nejnovější chemické poznatky. Něco takového musíte studovat. Jsem na to sám zvědavý, ale nejsem předem nijak zaujatý. Adriův koncept je vlastně mnohem pravdivější než třeba koncept kuchařů, kteří získali hvězdičku Michelin, protože ti předstírají, že žijeme ve světě, kde vše je dokonalé, a jídlo obzvlášť. Druhou cestou byl připravovaný, více než dvouměsíční pobyt v Austrálii, kam jel Peter Kubelka na pozvání ředitele »National Film and Sound Archives of Australia« Paolo Cherchi Usaie.
ORDINARY LANGUAGE
(květen, srpen 2012)
Tvůrčím nástrojem je pro Jiřího Kotrlu pohyb mezi Českou republikou a Portugalskem, kde odhaluje zapomenuté scenérie a přetváří vlastní okolí pomocí pohyblivých obrazů. V záběrech nechává vznikat nová filmová prostředí, která pouze dokumentuje nebo decentně stylizuje během procesu natáčení. Kotrlova tvorba v "roli cizince" se v důsledku jeví jako nenásilná artikulace zapomenutého, ale civilizačně zvnitřnělého jazyka, který je složen ze stop postkoloniálních otisků, a doslovně fyzické práce na záběrech. Název výstavy Ordinary Language lze v překladu nahradit českým termínem "běžně mluvený jazyk" nebo také "hovorová řeč". Univerzálnější anglické sdělení je autorovou záměrnou prací s odkazy nebo fragmenty citací, které v tomto případě používá z knihy The Practice of Everyday Life francouzského myslitele Michela de Certeau.
FIELDLINES
(2011)
Americký vizuální umělec Aaron Meyers se ve svých projektech dlouhodobě zabývá aspekty vizualizace zvuku a hudby. Jeho volně dostupná aplikace Fieldlines, která vznikla jako doplněk obalu k desce Flying Lotus, funguje jako interaktivní instalace, o jejíž východiscích je i krátký rozhovor.
SURF ON SURFACE (audiovizuální performance, 35 min.)
(2011)
Georgij Bagdasarov studoval kompozici na Moskevské akademii umění a film v Petrohradě. V rámci svého hudebního vývoje prošel od punku a techna až k volné improvizaci s nalezenými a preparovanými předměty. Jeho audiovizuální projekty mají charakter reminiscencí; zdůrazňuje materiální podstatu média a pracuje s odkazy na dějiny kinematografie.
CINEME'S NEW POSSIBILLITIES – CINEMA IS DEAD, LONG LIVE CINEMA
(16. 11. 2010)
Rozhodl jste se na festivalu promítnout snímek Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, ze kterého je patrné Vaše odhodlání pracovat s barvou. O tento způsob práce se zajímáte i ve svých nejnovějších projektech – celovečerních filmech, instalacích a VJingových setech – lze však ještě hovořit o určující roli barvy ve filmu?
Film Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec pochází z osmdesátých let, takže je už tak třicet let starý. Od té doby jsme natočili celou padesátku filmů. Veškerá má filmová praxe je experimentální – snažím se, aby byla stále živoucí, zvídavá a současná, snažím se posunout hranice kinematografie zase o kousek dál. Vždy jsem se zajímal spíše o formu a jazyk než o obsah, a tak stále pevně věřím, že sdělení spočívá v médiu samotném. V kinematografii jsme za posledních třicet let zaznamenali velké změny. Technicky se jednalo o posun od celuloidu k magnetické pásce, který změnil všechno – distribuci filmů, financování filmů, přemýšlení o filmu – divákům už nestačí sedět v temném kinosále a dívat se na sny někoho jiného – chtějí si natočit vlastní sny, chtějí nabourávat stará kritéria, věnovat se novým narativům, myslet nelineárně. Jestli má film v jakékoli podobě přežít tak, aby jej naši dědové poznali jako takový, určitě bude interaktivní a multimediální. Bariéry úžasným způsobem prolomil YouTube – prostředníci mizí a filmaři se k divákům dostávají rychleji a bez průtahů. V západní Evropě už z mladých lidí v kině sedí málokdo – pokud se dívají na filmy, tak si je stahují z televizního vysílání nebo pořizují v pirátských kopiích – a všichni dobře víme, že evropský film je mrtvý – kdo dnes v Evropě pracuje s vizí a identitou? Raději věnujeme čas něčemu jinému.
PARTICIPY ILUSTRACE
(20. 11. 2010)
Rád bych, abys představil svůj proces tvorby, onu specifičnost, kterou nazýváš Participy, jejichž vznik lineárně řadíš, čísluješ již od roku 1997...
Když jsem termín „particip" začal používat, sledoval jsem tím dvě věci. Chtěl jsem si co nejpřesněji nebo spíše nejvýstižněji definovat „oblak", ve kterém se pohybuji a ze kterého mi něco v hlavě či pod rukama vzniká a také vlastnost či sílu pro toto prostředí určující. Byla to intuitivní snaha se stále na něco napojovat a propojovat, jakýsi nepřesně definovatelný zájem o okraje a rámování a o to, jak být v dané situaci obsažen, jak si ji užít. Například Particip č. 1 vznikl z nudy v místnosti, kterou jsem měl užívat jeden měsíc jako ateliér. Představoval jsem si, že bych se tam mohl jen dívat na televizi, tak jsem televizi vyřezal do šablony a nasprejoval na zeď... a pak se na ni jen díval, občas déle, jindy jen letmo. Impulz vtipu při vzniku nápadu má iniciační kvalitu, nepodceňuji ho, ale ani nevzývám, přesto vím, že to funguje. Termínem „particip" jsem se pak také snažil vyřešit jakousi „dvoudomost" situace, kdy něco vznikne a pak se pracuje na tom, jak to nazvat. Něco jako „zbytečná" nadstavba procesu, který již byl odpracován. Název nebo pojmenování je přece obsaženo v té věci od začátku ať už jím je citoslovce, jméno či souvětí. Termínem „particip" jsem se to snažil pro sebe jednou pro vždy vyřešit, přidávám jen pořadové číslo a krátký popis toho, co jsem udělal.
